Našinci jsou prakticky neustále s něčím nespokojeni. Nespokojenost projevují prakticky v kterékoliv oblasti života. Bydlení nevyjímaje. Kdo z našinců nemá vlastní dům nebo alespoň luxusní byt, nejednou láteří, jak je k němu osud krutý. A u takových jsou jenom dva směry, jimiž se lze ubírat.
Buď lze přiložit ruku k dílu, pořádně si máknout a časem si na lepší bydlení vydělat nebo za pronajaté lepší bydlení utrácet takto vydělané větší peníze, nebo si lze počínat tak, jak si u nás počínáme. Bohužel.
To bylo v devětaosmdesátém roce slávy, když se od koryt poroučeli soudruzi! To bylo řečí o tom, že budeme konečně bez těchto žít paradoxně tak, jak tito (jenom) hlásali. Že každý bude pracovat podle svých schopností a bude odměňován podle odvedené práce.
Ovšem neutekla ještě ani tři desetiletí a jako bychom na to už dávno zapomněli. Bez ohledu na to, že moudrost praví, že kdo zapomíná svoji historii, je odsouzen k tomu, aby ji žil znovu.
Politici nám v uplynulých letech nechali natisknout ohromná kvanta peněz. A z těchto se následně začaly poskytovat vcelku výhodné a dostupné hypotéky kdekomu. Lidé se mohli snadno zadlužovat, jen aby si pořídili lepší bydlení. Nebo aspoň nějaké bydlení. Na čemž by ještě nic špatného nebylo, pokud tito budou takové dluhy následně i svědomitě splácet. Pokud na to budou mít, protože právě zažíváme dobré časy, jež nemusí a zřejmě také nebudou trvat věčně.
Ovšem ne všichni si takové hypotéky vzali, protože jsou tu i tací, kdo na ně nedosáhli. Třeba proto, že je jim zatěžko sáhnout na práci, třeba proto, že si počínají tak, že o ně žádný zaměstnavatel ani nestojí. Takové by měli hnát někam. Ovšem naši politici konají jinak. Platí těmto už po léta velké peníze za ubytovny a nyní dokonce hlásají, že by měly obce poskytovat podobným lidem slušnější bydlení, normální byty. Aby se tito včlenili zpět do společnosti, zapojili se do pracovního procesu. Ne aby si vydělali a měli se lépe, ale aby se měli lépe a pak možná jednou svolili i k tomu, že vůbec půjdou něco dělat.
Čímž jsme vlastně už hodně blízko reálnému socialismu, jaký jsme tu už jednou měli. A jakého jsme se rádi zbavili. Kdy ten, kdo se má, pochopitelně kromě těch nejmocnějších, má živit ty, kdo jsou líní se přičinit. Kdy se máme mít všichni tak jaksi čím dál stejněji.
A že jsou mezi těmi, kdo na snesitelné bydlení nemají, i lidé, kteří jsou v onom svrabu nevinně? No jistě. Co jste čekali? Když na ně už pro onu pomoc „sociálně slabým“ peníze nezbývají. Ani když nám jich politici nechali kvůli „zdravé inflaci“ natisknout celou hromadu.
2 roky ago
581 words